Nečekaná novinka

11. května 2012 v 16:32 | JustBee |  *Nepojmenovaná kniha*
Tak fajn. Jdu to sem hodit.... Tady máte první ochutnávku z mééé ,,knihy,, :) Na další se pracuje. Do komentů samozřejmě můžete psát vaše osobní názory. :) (P.S. je to můj první výtvor, takže na chyby nehleďte :D)

Le 1st chapter- Nečekaná novinka

Je ráno a já se probouzím celá zpocená. Opět se mi zdála ta noční můra. Bylo v ní to samé. Už několik měsíců se mi to zdá a stále nevím, proč se mi takové věci zdají. V té můře jsem venku v dešti a všichni na mě koukají, jako kdybych provedla nějaký nevýslovný zločin. A ten jejich pohled byl navíc plný opovržení a nechuti. Začala jsem tedy utíkat po blátivé cestě, jako kdybych je tím jenom vyprovokovala. Vydali se tedy za mnou a házeli po mě zkažené jídlo, někteří i cihly a bůhví co dalšího. Srdce mi buší o sto šest. Náhle utíkám lesem a pak padám do velké snad bezedné jámy. Než dopadnu, probouzím se.



Venku je krásný slunný den. Asi jako každý jiný v jarním období. Vypínám budík, protože vím, že už stejně neusnu. Pomalu vstávám. Cítím, jak mi hoří kosti. Vím, že je to nemožné, aby mi hořely, ale je to prostě zvláštní pocit. Všichni jsou zatím v říši spánku, unášeni na vlnách snů. Občas jim to závidím. Ten jejich bezstarostný život. Já už mám svou životní cestu předem danou. Můžu mít i milion keců, ale nemohu to ovlivnit.

Dnes je velký den. Sestra maturovala a má získat diplom dospělosti. V naší zemi, Bertlu, to znamená, že se bude muset zařadit do pracovního koloběhu. V naší dělnické rodině to znamená, že nastoupí do nějaké podřadné úřednické práce. Bude se nudit, řekla bych, ale furt je na tom líp než já.

Mě je 16 takže mě život dospělých čeká až za 2 roky. Tedy pokud se nestane něco, co by změnilo plány. Chodím do speciální školy, pro vyvolené, tím se myslí pro ty, co mají stejný osud jako já. Učíme se tam různé taktiky boje atd. Fakt zábava, ale tak co bych chtěla. Mezi naší zemí a vedlejší zemí panuje válečný stav a díky tomu se začalo losovat… To jednoduše znamená, že když se narodí dítě, tak je jeho jméno vhozeno do slosovacího boxu. Zde se pak losuje, kdo bude jednoho dne válečník, kdo bude chodit na prestižní školy a stane se pak politikem atd. Pokud vás nevyberou ani na jednu věc, tak se z vás stane obyčejný občan, co pomáhá ostatním.

A jeje. Já se vlastně ani nepředstavila co? Tak jmenuji se Reed Britton. Zrovna jsem nastoupila na tu školu. Jsou tam celkem fajn lidi, když si to tak vezmu. Jak jste již zjistili, mám starší sestru se kterou se staráme o psa jménem Kňoural. Asi vám došlo, proč se tak jmenuje. Taky mám samozřejmě rodiče a pár přátel, ale jako nejlepšího bych označila Roryho McGrafa.

Už ani nevím, proč válka začala. Tipla bych si, že tehdejší prezidenti byli spolu se svými ženami na večeři a jeden řekl něco sprostého ženě toho druhého. Ujetá teorie co? Ale taková jsem asi i já. Ujetá… Tím se tedy vyhlásila válka. Je to vždy smutné vidět, jak se děti zabíjejí. Samozřejmě dřív to děti nebyly, ale jak trvala válka dlouho, tak dospělí vojáci umírali a tak se sáhlo po dětech. Mám velké štěstí, že je teď klid zbraní. Už bych jinak mohla být po smrti, nebo právě v tuto chvíli minimálně bojovat o život a zabíjet jiné nevinné děti. Teď se místo toho připravuju na válku tím, že studuji složité strategie, aneb cesty jak někoho zabít. Nemám ráda násilí, ale tak co. Třeba se mi to někdy v životě bude hodit, i když si přeji, abych to nemusela nikdy uplatnit. Nebaví mě to, ale co zmůžu? Sama proti světu? To fakt radši riskovat nebudu. Občas je lepší se podřídit a smířit se s osudem, který mu byl předem udělen.

Ach ano, dnes je krásné ráno. Naše malé městečko začíná ožívat. Už je 6 hodin, takže rodina každou chvilkou začne také ožívat. Musím si užívat poslední chvilky ticha v domě. Pak už budou jenom přípravy na oslavu maturit a to mě fakt bavit nebude. Budu akorát donucena mít na sobě společenské šaty a budu se muset chovat tak, jak si společnost žádá.

Najednou se rozeznívá otřesný zvuk sirén. Něco ve mně mi našeptává, abych se šla schovat do postele a přikrýt se celá dekou, že to třeba pak odezní a vyjde najevo, že se mi to všechno jenom zdálo. Rodiče zděšeně vybíhají ven ze svého pokoje, sestra se k nim přidává a už je slyším dupat dolů ze schodů. Evidentně je to vyrušilo z jejich klidného spaní. Jistým zvráceným způsobem mě těší, že nemohli dospat jako já. Sirény utichají a zapíná se televize. Všem je jasné, že když se zapíná sama od sebe, tak není něco v pořádku. Po celém domě teď zní hymna, která hraje v televizi. Náhle se na obrazovce objevuje moderátor. Není to nikdo jiný než Thomas Thorton. Je to extravagantní egoista, ale musím uznat, že má své kouzlo. Jeho vlasy jsou hnědé a na krátko střižené, má velmi podmanivé modré oči a překrásný úsměv. Se svým velmi mužným hlasem nám oznamuje: ,,Vážení spoluobčané. Omlouvám se, že Vás musíme budit v tuhle hodinu. Máme pro Vás smutnou zprávu. Po téměř 20 letech byl obnoven válečný stav s Ambrózem. Stalo se to po tom, co na Ambrózu popravili našeho velvyslance míru. Bohužel to znamená, že všichni vyvolení ve věku 15-30 let se shromáždí zítra ráno na náměstí ve svých městech. Děkuji Vám za pozornost a držme v těchto těžkých časech spolu." Takto se moderátor rozloučil a v televizi teď běží video vraždy našeho velvyslance. Opravdu hrozná podívaná. Vypadá to jako z nějakého středověku. Zbídačený velvyslanec klečí a pokládá hlavu na špalek. Kat mu jí pak jednoduše usekne mečem. Po tomto videu se v televizi objevuje erb naší země s logem, které hlásá, že musíme držet spolu.

V domě teď panuje hrobové ticho. Všichni vyvolení se mají shromáždit. To znamená, že i já. Pomalu mi to začíná docházet. Je to zvláštní pocit, vědět že půjdu do bitvy. Vždy jsem si představovala, že když oznámí tuto událost tak se mi dostaví pocit úzkosti nebo něčeho podobného, ale kde nic tu nic. Právě teď vnímám doslova hrobové ticho. Pohlédnu okolo sebe a všichni na mě koukají. I ten náš ukňouraný pes. Toto ticho však začíná prolamovat matka. Velmi pomalu se ke mně blíží. Co mi chce? Najednou si všímám slz v jejích očích. Objímá mě a pláče. Moje matka. Ona, která mi nikdy, podle mého názoru, neprojevila lásku a náklonost. Ona, která mě už asi jako miminko odsoudila k životu bez lásky, když mě vylosovali. To ONA teď pláče a drží se mě jako klíště. Třeba jsem si to jenom namlouvala. Třeba mě má nakonec ráda. I když tohle citové gesto můj vztah k ní rozhodně nemění. Teď se do toho rozbrečela i moje sestra. Otec se jí snaží utišovat a kouká mi při tom do očí. I v těch jeho se lesknou slzy neštěstí.

Se svou sestrou mám hezký vztah, i když sem jí vždycky záviděla to, že jí matka projevovala náklonost a lásku. S tátou mám asi nejhezčí vztah. To on mě naučil, jak opravovat věci, jak si poradit s různými situacemi a po případně si podle možností vyrobit nářadí nebo si prostě jenom hrát a vyrábět různá hejblátka. Ale nejvíce mě s ním bavilo opravovat naše auto. Pořád je na něm něco rozbitého, takže máme o práci postaráno. Zbožňuji auta. Miluji burácení motorů, vůni spáleného oleje a pneumatik. Občas se dokonce vytrácím z domova, abych mohla na nelegální závody. Tam jsem to opravdu já. U aut se cítím být sama sebou víc než na kterémkoli jiném místě. Teprve teď mi dochází, že si takové věci už nebudu moc užívat. Vysmýkám se z objetí a odcházím do svého pokoje. Okamžitě se převlékám. Vím přesně, kam se budou ubírat mé kroky. Z domova vystřeluji jak raketa. Slyším, že na mě někdo něco volá, ale nevnímám.

Kroky mě zavádí za někým, komu můžu věřit. Za Rorym. On je o rok starší a známe se snad celý pravěk. To on mě vždy umí rozesmát. Mám ho ráda, jako svého bráchu, i když každý si myslí, že spolu chodíme. Občas mě ty kecy ostatních doopravdy vytáčejí, ale pak mi dojde, že je mi ve skutečnosti putna, co si myslí a mávnu nad tím rukou. V hlavě mám prázdno. Kráčím ulicí a i když je teprve asi 7 hodin je tu rušno a panika. Zde v našem malém městečku. Jdu rychlým a pevným krokem, když v tom ho vidím. Zřejmě měl stejný nápad jako já a vydal se za mnou. Naše pohledy se střetly a já si na tuty uvědomila, že nic už nebude takové, jaké to bylo. Do očí se mi začínají vlévat slzy. Dávám se do běhu. Než se naděju, tak už mě jeho velké silné ruce objímají a já brečím, jako malá holka. Nemluvíme, víme, že slova jsou zde zbytečná. Víte, když znáte někoho tak dlouho, jako já Roryho a máte toho spolu tolik za sebou, dokážete dokonce odhadnout, co si ten druhý myslí a co chce dělat. V tom objetí mi připadá, jako kdyby se zastavil čas.

Rozhodli jsme se, že spolu půjdeme parkem. Slunce už nám ukazuje, že i v jarní den umí zahřát. Oči mi tikají všude možně. Jenom se nechci podívat do těch jeho. Vím, co v nich uvidím a vidět to doopravdy nechci. Viděla bych smutek. A smířit se s tím, že můj nejlepší kamarád takhle smutní… To je nesnesitelná představa. Když se tak snažím koukat jinam než na něj, všímám si, že se stromy začali zahalovat do krásného zeleného listí a venku se objevují už i první pampelišky. Tak moc se na něj nechci podívat. Nejen kvůli smutku v jeho očích. Vím, že by stačil jeden pohled a já bych se zhroutila jako malé dítě. To nesmím dopustit. Už malá nejsem a podle státu se ze mě má navíc stát i smrtící zbraň. Rory byl také vybrán, ale měl velké štěstí, protože bude pracovat v obraně státu. Zrovna jemu přidělili celkem v pohodě práci. Bude v budově dohlížet na to, jestli na nás nepřátelé náhodou neplánují vzdušný útok. Pomyšlení že nebude nasazen do bitvy, mě uklidňuje.

Den utekl jako voda. Moc jsme toho spolu nenamluvili. Jak říkám slova byla zbytečná, ale teď už se mu koukám do očí. Vidím v nich smutek ale i strach. V duchu mě napadá čeho se asi tak bojí? Ale pak mi dochází, že se nebojí o sebe ale o mě. Už se stmívá a my se musíme rozloučit. Bere mě za ruku a mě náhle píchá u srdce. Takový pocit jsem před tím ještě neměla. Najednou chci, aby mou ruku už nikdy nepustil. Loučíme se a on mi říká, že brzy bude buďto konec války nebo zase nějaká přestávka a že se uvidíme. Jeho oči mi však říkají, že tomu sám nevěří. Nicméně nebráním se představě, že ho zase uvidím a bude to jako dřív. Objímáme se tak pevně, jak to jenom jde. Když už se musíme doopravdy rozloučit, tak mu dávám letmý polibek na tvář. Podívá se mi do očí a políbí mě na rty, ale jinak než kdy předtím. V tomhle polibku je něco jiného. Sama nevím, co to je, ale chci víc. Naše rty jsou v úzkém spojení po následujících 15 vteřin. Pak se odtahuji. Je vidět, že chce ještě, ale já už doopravdy musím jít. Říkám ahoj a rychle mizím z jeho dohledu.

Co to mělo znamenat? Ta pusa… Na nic jiného nemyslím cestou domu. Dokonce si myslím, že jsem se celou dobu usmívala, protože se na mě lidé koukali, jak na blázna. Nedivím se, koukala bych se stejně, kdybych viděla v tenhle den někoho jít a usmívat se jako kdyby to byl den jeho života. Když docházím domů, tak na mě rodina již netrpělivě čeká. Sestra (jenom tak mimochodem se jmenuje Ruth) mi dává pohled stylu, že beze mě umře, když odejdu. Nevím proč, ale stále se usmívám, jak blb. Všichni na mě koukají doopravdy divně. Naštěstí vím, že když padnu ve válce, tak bude o mou rodinu postaráno. Je to doopravdy dobrý pocit. Ruth mi začíná říkat, jak jí budu chybět a že se mi měla víc věnovat. Odporuji jí s tím, že to prostě nešlo a že neměla šanci. Navíc všichni stejně věděli, že jednoho dne to přijde. Když tuto větu vypouštím z pusy, tak na mě všichni civí. Nemám jim to za zlé. Byla jsem vychována trochu jinak. I když mě měli rodiče doma, tak mě svým způsobem vláda stejně připravila na tento den. Beru si něco malého k jídlu a loučím se se všema. Musím si totiž ještě zabalit a chci se vyspat. Bude to dlouhá noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Je libo život?

ANO
???
NE

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama